Tulákova flétna:
Vidím, že vyrábíš flétničku. A víš, že i o flétničce mám jeden příběh?
Je to už dost dlouho, kdy se na tomto světě objevovaly mocné artefakty.
Jeden z nich se nazýval Tulákova flétna. Podle mého mínění to byl jeden z
nejsilnějších artefaktů vůbec. Ale nemusíte se mnou souhlasit.
Já jsem docela hodně zaujat. Ale jak to s ní vlastně bylo...
Jeden mladík si kdysi vyřezával flétnu podobně jak teď ty. Vyráběl ji dlouho.
Ani já už přesně nevím, kolik let jsem chodil kolem jeho vesnice,
a vždy jsem ho viděl na tom stejném místě. Vyráběl ji se vší něhou a láskou a vložil do ní celé své srdce. Ale jak stárnul, vracel se k ní míň a míň.
Když už byla hotová, prostě ji odložil na polici a už si jí nevšímal.
Jednoho dne něco opět vyráběl v chalupě, shodil flétnu z police
a ta mu spadla přímo na hlavu. Tak ho to rozlítilo, že ji vzal, vyhodil z okna do řeky a ještě ji při tom proklel. Mnoho dalších let o ní nebylo vůbec slyšet.
Až jednoho dne jsem zaslechl, že v lese sedí jakýsi muž a nepřetržiě hraje na flétnu.
Kolem něj se prý už začínají shromažďovat lidé a jen málo z těch, kteří tuto hudbu zaslechnou,
dokáže odejít. To víte, i já jsem byl nerozumný a vešel jsem do toho lesa.
I mne ta hudba omámila a vím, že bych tehdy udělal vše, o co by mě majitel flétny požádal,
jen abych ji slyšel hrát. Ale měl jsem štěstí v neštěstí. V době, kdy jsem byl polapen, už
kolem mne leželo mnoho mrtvých lidí, kteří zemřeli hladem a žízní. A já jsem měl štěstí,
že zakrátko potom, co jsem přišel, zemřel i sám majitel. Zemřel vyčerpáním.
Nezbylo mi nic jiného, než se sám chopit flétny. Ale ne proto, abych hrál,
ale abych ji zničil. Ve chvíli, kdy jsem ji uchopil, jsem v ní poznal flétnu,
kterou jsem už tolikrát viděl. Ale taky jsem v tu chvíli pocítil potřebu hrát,
hrát a jen hrát. Asi jsem měl dost silnou vůli, abych odolal. Ukryl jsem ji na bezpečném místě.
Nikdo by ji neměl najít. Protože pokud někoho ovládne, může to opět skončit katastrofou.
Ale kdo ví, co by mohl nový majitel s flétnou dělat, kdyby ji dokázal ovládnout
.