Kronika Krark:
Část první
Kniha tato sepsána byla pro Ctihodnou císařovnu národa Krarků, rukou Ilony z Leonina rodu, aby znalosti výpravy naší ztraceny nebyly, kdyby Osud nemilý naši výpravu potkal.
Čtrnáctého dne plavby Jižní Hvězdu postihlo velké neštěstí, u kteréhož lodní kronika, velice pečlivě vedená rukou kapitána Roderica, ve vlnách moře zmizela. Z temnoty noční se svištěním ohnivá koule od pobřeží přiletěla a ohromný požár v plachtoví lodi způsobila. Oheň tak spalující byl, že i když posádka vše pro záchranu lodi udělala, oheň, vítr a příboj pobřežní dílo zkázy brzy dokonaly. S vypětím všech sil a hojnou přízní bohů tři z nás byli jisté smrti ušetřeni. Kapitán Roderic, maršál Tork a já, Ilona, jsme na vratech od podpalubí pobřeží dosáhli. V místech těchto řeka poklidná do moře se vlévá, tam jsme s naším vorem místo k vylodění příhodné našli. U řeky lesy a pole se nacházejí, tam na pobřeží chýši opuštěnou jsme objevili. Město Edeum pověst neblahá obestírá, a z nás jen tři se zachránili, obezřetnost nejvyšší proto namístě byla. Po krátké chvíli obyvatelé chýše domů se navrátili, tři muži vzrůstu nevelkého, avšak všichni mečem opásáni byli. K nám však zdvořilí a přátelští byli, trosečníkům pomoc nezištnou nabídli. Na žádost kapitána Roderica do města Edea nás odvedli. Kapitán u městských bran nás zanechal, a sám do města vstoupil. S maršálem Torkem na dohled městské brány jsme se ukryli a z povzdálí kapitána sledovali. Kolem něj muži se zbraněmi stáli a s ním jednali, ale o čem, to na tu dálku slyšet nebylo. Pak se kapitán bez úhony vrátil a i my jsme do města vstoupit mohli.
Město Edeum pouhým stínem jest své někdejší slávy. Stavby starobylé o lepších časech vypovídají, prý tisíc i více let zde již stojí. Lid Edea ale v domech prostých žije a o příbytek zde nouze není. Kapitán městské stráže nám ogří chýši k přebývání nabídl, avšak k malé radosti naší. Chýše tato již dávno opuštěna byla a jakožto příbytek Krarků zcela nedůstojná. Lid Edea ale přátelský jest, a k bytostem nikdy neviděným jako k vzácným hostům se chová. Rybář jeden zdarma ryby nám nabízel, a voják městské stráže, který jako doprovod nám byl přidělen, na vlastní útratu nás k občerstvení pozval. Také městem svým nás provedl a o zašlé slávě jeho nám vyprávěl. Lid Edea na své město velice hrdý jest, ačkoliv vedle měst Krarků Edeum pouze větší vesnicí jest. Ve městě pět tisíc duší rodu převážně lidského žije, ale i bytosti k jiným rasám náležící se najdou. Kolem Edea pole a luka se rozkládají, v tomto ročním období vyprahlé a suché. Z pouště vítr spalující vlaje a pouštním pískem převelice nepříjemným okolí své zasypává. V lesích prý hojnost zvěře se prohání, ale také vlci, vlkodlaci a jiná stvoření zlovolná, kterých lid Edea velice se bojí. Proto lid tento převážně obilí pěstuje a chlebem se živí. Pro Krarky ve městě jídla moc není, snad jen ryby, které od rybářů levně lze pořídit. Kapitán ale především loď se sehnat pokouší, což bohům žel úkolem nesnadným se ukazuje. Ačkoliv město řeka poklidná a snadno splavná obtáčí, lid Edea se po ní neplaví, vyjma rybáře na bárkách svých, na dlouhou plavbu se nehodících. Kapitán i po síle zlovolné pátrá, která Jižní Hvězdu koulí ohnivou zničila. Lid Edea přátelský jest a mágové místní k užitku obecnému kouzlí, ve městě nikdo takový nežije, kdo by schopnosti, a tím míň důvod ke zničení naší lodi měl. Lidé Edea rádi mluví, a jen zřídka otázku za nehodnou odpovědi pokládají, upřímně a beze strachu mluví. Věřím, že zničení naší lodi jejich dílem není, a nic o něm nevědí. Jižně od města širá poušť se rozkládá, národové nějací prý v ní žijí, ale prostý lid Edea nic určitého o nich neví.
Z Edea do města Alansei jsme se pak vypravili, v doprovodu Ctihodného Ytriaga z Fey. Tento muž rasy Fey nejstarší bytostí jest, jakou jsme zde potkali. Je starší sto šedesáti let, zkázu Edea pamatuje a kdysi dávno znal Krarky, kteří v okolí Edea žili. Znal i matriarchu Samaru a její kmen, kteří jako jediní z mnoha tehdy životem vyvázli. Pocit prazvláštní jest s mužem tak starým mluviti, jako knihu drahocennou, dávnými předky sepsanou čísti. Muž tento, ač slabý a věkem unavený jest, vesele jako mladík se směje, a přece důstojnost starce má, jeho oči moudrostí a veselostí září. O Starém Edeu a jeho zkáze nám vyprávěl. Město démoni a vlkodlaci zničili, kterých prý víc než lidí tehdy ve městě bylo. My jsme ale pouze jednoho potomka démonů ve městě viděli, jest to bytost vysoká a černě oděná, s tváří odporně znetvořenou. Podle místních nějakou moc má, ale už dlouho ve městě žije a vůči zákonům jeho nikterak významně se neprovinil. Soudím, že víc mluví než by skutečně vykonati mohl a zkáza Jižní Hvězdy stěží může být jeho dílem. V Alansei řemeslníci zruční žijí, mnohá řemesla ovládají na úrovni mistrovské. Kovář jejich díla skvělá ková a místní tesař také mistrem svého řemesla jest. Kapitán pokoušel se je přimět, aby nám loď k plavbě přes moře jsoucí postavili. Tesař služby své nám ochotně nabídl, a dokonce i Fey nám svolení ke kácení stromů dali, což jinak činí jen velice neradi. Tesař ovšem plány na stavbu lodi nemá, a my nemáme tušení, kde bychom je v zemích těchto získali. A na jejich chatrné bárky hledíce, mám pochybností, jestli zde pořádnou loď postavit umí
Pak kapitán s maršálem do hostince odešli, v naději, že něco věci naší prospěšného zjistí. Já krajem lesa jsem se toulala a rostliny léčivé sbírala. Místní lidé peníze jsou ochotni za ně dát, proto že jen nemnozí je znají a do lesů plných vlků jen zřídka se odvažují. Lovem se zdržovati nejsme nuceni, Fey pohostinnost i příbytek nám nabídli, mnohem příhodnější než ogří chýše v Edeu. Samotní Fey nám o svém prokletí vyprávěli, které je už sto let souží. Národ Fey vymírá, proto že jen málo dětí u nich na svět přichází, za posledních dvacet let ani jediné jim bohové nepožehnali. Fey o nás vědí, že mnoho potomků máme, zdraví a silní jsou a dovednostem všem rychle se učí. Naše mágy rádi by o pomoc požádali, proto Krarky za přátele a spojence pokládají. Fey, i když jen stínem svých slavných předků jsou, národem jsou velice starým a moudrým, proto soudím, že spojenectví toto oběma rasám k prospěchu by bylo.
Poté do Edea jsme se navrátili, kde nechtěně svědky jsme se stali mrskání veřejného. Dva muži k bičování a jeden ke ztrátě levice byl odsouzen, avšak vinu jejich zjistit se nám neudálo. Prostý lid však s jejich potrestáním hlasitě souhlasil, jejich provinění tedy patrně trestu zasluhovalo. Zločin v Edeu nikterak vzácný není, obvykle však jen pouhou zlodějinu a ženštiny mravů pochybných zde soudí. K vraždám jen zřídka dochází, a vždy celé město o nich mluví, ve městě kde každý každému známým jest, vrah těžko úkryt najde. Městem nedávno velká záhada otřásla, když sám starosta, jehož úřad ve městě nejvyšším jest, na zasedání Rady před očima celého města padl mrtev. Ani léčitelé, ani mágové nijak mu nemohli pomoci, obecně se soudí, že jedem neznámým otráven byl. Nejvyšší úřad nyní zastává muž, který do té chvíle druhým byl, lidé místostarostou ho nazývají. Lid Edea své vládce volí z několika rodů nejurozenějších, vláda jednoho zvolením jiného končí. Místostarosta opravdovým vládcem není, úřad jeho vůlí měšťanů a obřady příslušnými zpečetěn býti musí. O stolec nejvyšší nyní čtyři muži usilují, ze čtyř rodů nejbohatších a nejváženějších, a ve městě se mnoho mluví o tom, který z nich na stolec usedne.
Podvečer kapitán přiměl pár mužů místních, aby nám pomohli trosky naší lodi prozkoumat. Trosky poblíž ústí řeky moře vyvrhlo, tam v písku a mělké vodě ležet zůstaly. Muži z Edea velikostí naší lodi ohromeni byli, a i když ji celou nikdy neviděli, velký obdiv k našim loďařům projevili. V troskách lodi ani živé ani mrtvé jsme nenašli, ale v mělké vodě kapitánova truhlice nalezena byla, kapitán městské stráže s nasazením života ji pod vodou z písku vyhrabal. Kapitán stráží muž vysoký a přísný jest, snad i krutým lze ho nazvat. Rekruty své do morku kostí ždímá a z jejich utrpení zvrácenou radost má. Nicméně však mužem chrabrým a velitelem převelice schopným jest, ve městě úctu vysokou požívá, a jelikož z rodu urozeného pochází, jedním ze čtyř uchazečů o úřad starosty jest. Dva mágové z Edea také u trosek byli, jeden magií větru a druhý vody vládne, oba velice schopní a vážení jsou. Magické umění v okolí Edea poměrně obvyklým jest, a mágové zdejší opravdu velkou mocí vládnou. Sám místostarosta magii větru dosti dobře ovládá a mořeplavcům k prospěchu by býti mohl, kdyby lid zdejší na moře se vydal. Vodním mágem Velekněz z rodu Fey jest, a umění jeho na okraji pouště velké úctě se těší, déšť přivolat, studnu oživit, nebo i jen hrnec prázdný vodou naplnit za velké umění se zde pokládá. Umění alchymie převážně národ Warowanů ovládá, dva alchymisté Warowanští z vlastní vůle se k nám přidali. K ústí řeky jsme putovali, k troskám Jižní Hvězdy. Moře a vítr na nich již své stopy zanechaly, kapitán stráží však na dno se ponořil a truhlici s penězi vyzvedl. Kolem ní menší spor se pozvedl, proto že ze stříbra Krarků podíl žádal, avšak nakonec na ceně rozumné s naším kapitánem se domluvili. Pod mořským pískem také velká truhlice nalezena byla, avšak k vyzvednutí příliš těžkou se býti ukázala. Toto mrzuté jest převelice, co městská stráž s mnoha muži nezvládla, na to my tři zbylí Krarkové sílu míti nebudeme, a co v truhlici jest, nikomu z místních vyjeviti nesmíme. Se smutkem v srdci proto Osudu ji zanechati musíme.
Ve skále nad troskami jeskyně objevena byla, a před ní mrtvý muž rasy lidské. Vedle sebe truhličku alchymistickou měl, a v ní dva prázdné flakónky, jaké ke schraňování jedů se užívají. Lid Edea jeho smrt velice rozrušila, prý stejným způsobem jako jejich starosta ze světa sešel. Pro nás zase místo jeho smrti významným jest, pár kroků od trosek Jižní Hvězdy byl nalezen. Na břehu řeky také keř spálený se našel, a podle mágů oheň přirozený to nebyl. Kapitán městské stráže stopařem zkušeným se býti ukázal, a stopy do pouště vedoucí objevil. Z řeky vodu jsme si nabrali a skrze poušť jsme se na cestu vydali. Daleko v poušti trosky města byly nalezeny, po mnoha útrapách vchod do podzemí jsme našli. Živý ani mrtvý v ruinách nalezen nebyl, ale místo toto nepochybně něčím příbytkem jest. Ve skále vrata kamenná tam jsou, symbolem Měsíce označena. Ani kapitán stráže hrubou sílou, ani mágové svou mocí, ani Warowanští alchymisté přes vrata se nedostali. Zejména ti poslední prostředků velice silných použili, až celou ruinu málem ze země vyrvali, avšak dveře kamenné bez úhony jejich snažení ustály. Nakonec bez úspěchu navrátit jsme se museli, proto že k delšímu prodlévání v poušti jsme již vodu neměli. Na zpáteční cestě žízní velice jsme trpěli, poušť zdejší krutá jest, a na lehkou váhu nástrahy její bráti nelze. Díky Veleknězi, který vodou magicky získanou nás napájel, jsme však všichni přežili a bez úhony se do Edea navrátili.
V Edeu právě městské hry probíhaly, vojáci, šlechtici i celkem prostí lidé svobodně se jich účastnili. Národ tento umění šermu miluje, a na hry celé město se dívat schází. Mnozí šermíři opravdovými mistry jsou a zbraně své brilantně ovládají. Večer jsme odešli do Alansei, kde nám Fey pohostinnost nabídli. Kromě obydlí a jídla také koupelí nás poctili, k velké radosti naší. Lid Edea přátelský a mírný jest, ale čistotným nelze ho nazvat, v celém městě žádné koupele nejsou a často se mýti zvykem nebývá. Naproti tomu Fey národem vznešeným a čistým jsou, čímž mnohem více jsou podobní Krarkům než lidé. Večer v domě Ctihodných Fey jsme se sešli. Kromě nás tří a mnoha Fey i věštice z Edea a někteří z mágů tam byli. U stolu kolem dobrého jídla o mnoha věcech se mluvilo. Nejvážnější jest snad to, že nad pouští prý červený drak byl spatřen. Zničení Jižní Hvězdy drak může míti na svědomí, přinejmenším sílu k tomu má, a nad pouští i mořem volně létat může. Lid Fey si ale draků vysoce váží, nevěří, že by drak jen tak bez důvodu zaútočil. Draka vidět je i v těchto krajích velkou vzácností a jen někteří z nejstarších Fey viděli draka víc než jednou v životě. Dál o mnoha záležitostech Fey řeč byla, o magickém zvířeti jména podivného, jehož význam dosud nám není jasný. Taktéž mluvilo se o vyznavačích Jediného boha. Církev tato pouze Jediného boha vyznává, který veškerou moc nad vším živým i neživým má. Na tomto nic špatného by nebylo, kdyby vyznavači tito bohy ostatní falešnými nenazývali. Víra jejich učiněným prokletím jest, chrámy ostatních bohů boří, knihy pálí a vyznavače jiných bohů násilně na svou víru obracejí, nebo přímo jako kacíře na potkání zabíjejí. Fey je za nepřátele pokládají, a Krarkové totéž by učiniti měli. Veškeré národy kolem Edea mnohobožství vyznávají, a jen zřídka některého z bohů urážejí, každý dle vůle své se může rozhodnout, kterému z bohů obětovat bude. Vyznavači Jediného však podle slov Fey nejsou o moc lepší od démonů. V domě Fey o mnohém se mluvilo, ale většina slov jejich pro Krarky nijak důležitá není.
V noci kapitán Roderic s maršálem Torkem do pouště se vydali. Mágy mocnější s sebou vzali, včetně potomka démonů z Edea. Muže tohoto Démonkem zde nazývají, a zdá se, že když chce, i užitečným býti umí. Mě kapitán obezřetně v Alansei zanechal. Kdyby výpravu zkáza zastihla, aby někdo z Krarků naživu zůstal a Císařovně zprávy donésti mohl. Mágové mocní na podruhé dveře magické otevřeli, a za nimi nějaký magický svitek našli, který k prozkoumání s sebou odnesli. V ruinách také tělo mrtvé našli, muži rasy lidské náležící. Muž tento už delší dobu mrtev byl, a kapitán soudí, že v poušti žízní zašel. O příčině zkázy Jižní Hvězdy však nic nového se nedověděli. S pomocí bohů po půlnoci bez úhony do Alansei se navrátili.
Část druhá
Ve městě Alansei až v pozdní hodinu jsem se vzbudila, včerejší den převelice únavný byl. Zejména putování pouští mě zmohlo, poušť neznajíce, jen málo vody a žádné hlavy pokrytí s sebou jsem neměla, a slunce pouštní hlavy bolení mi způsobilo. V noci v Alansei ke krádeži došlo, chlívek jeden vylomený byl, jedna ovce drápy rozervaná, a také jídla tři mísy ukradeny byly. Toto pro nás dosti nepříjemné bylo, proto že jsme tři, a všichni vědí, že před chlebem masu čerstvému přednost dáváme. Proto hlavy bolení nedbajíce, hned ráno na lov jsem odešla a jelena statného jsem strhla. Ne z hladu, pouze proto, aby Fey viděli, že Krarkové se v lesích sami uživit umí a jídlo krásti a ovce rdousiti zapotřebí nemají. Národy cizí prý o nás říkají, že pro zábavu zabíjíme a po krvi žízniví jsme, zvyklostem našim pramálo rozumí
Maršál Tork přemluvil mě, abychom zboží naše nejcennější nějak rozmnožiti se pokusili. Národy zdejší černý kořen vůbec neznají, proto v těchto krajích zapovězen není. Pěstování jeho tudíž žádný zákon neporušuje, proto beze strachu do díla jsme se dali. Několik kořínků u řeky na kraji pouště jsme posadili, což nápad nijak dobrý nebyl. Polovina pokladu našeho v chudé zemi zašla, druhou jen stěží jsme zachránili. Pak na jiném místě pěstovat jsme je zkusili, ve hvozdu nepovolaným zrakům ukrytém. Maršál ohnivou dýku do země zahrabal a kolem ní kořínky posadil, aby každému rovným dílem tepla se dostalo. Kapitán toho dne s Fey někam odešel, zejména kolem nové lodi naší věci zařídit. Já jsem sobě od hlavy bolení nějak pomoci chtěla, neboť utrpení pořád větší mi působilo. Do domu Warowanů v Edeu jsem vešla, kde léčitel věhlasný bydlí. Za kůži z jelena od trápení mého mi pomohl, a také zvěsti nějaké jsem se doslechla. Warowani lid podivný jsou, muži víc žen a ženy víc mužů mají. V domě nevelkém a nečistém všichni na hromádce žijí, lektvary omamné upíjejí a kouř z bylin podivných kouří. Doslechla jsem se, že v poušti za Edeem v noci paprsek světla lidé viděli, načež jedna z Warowanských žen dítě porodila. O dítěti tomto v Edeu hodně se mluví, matka jeho na mateřství neobvykle mladá jest, a povídá se, že dítě otce nemá, způsobem nadpozemským počato bylo. Pohádka tato však průhledná mi přijde, ženy národa tohoto nijak počestné nejsou a povídačky babské pouze dítěti nemanželskému původ počestný zajistit mají. Na vlastní oči dítě toto jsem viděla. Chlapec modrých očí a vlasů černých to jest, na Warowana neobvykle krásný, ale jinak nic výjimečného na něm k vidění není. Obrázky tajemné prý maluje, ale to i děti Krarků umí, proto údiv Warowanů mi zbytečným býti připadá. Matka jeho tvrdí, že dítě krásné jest po ní, a že s mužem pozemským ničeho společného neměla. V Edeu také o lidech se znamením na čele se mluví. Na vlastní oči žádného jsem neviděla, což ovšem žádná škoda není. Pověst špatnou mají a neradno se s nimi stýkat, i když nikdo neví proč. Kapitán na svých toulkách s Fey zjistil, že Rada Knihovnu otevřít se chystá, a s touto zprávou poslal mě ihned maršála Torka varovati. Já sama jsem netušila, co je na tom špatného, ale maršál velice rozrušen byl, když zprávu tuto vyslechl. Spěchali jsme do Alansei s tím, že jen pan Ytriag a nikdo jiný by o tom vědět neměl. Pana Ytriaga v Alansei jsme našli. Zpráva tato nijak ho nepřekvapila, pravil, že přesně toto očekával. S Radou prý se nepohodl, načež z ní Veleknězem vypuzen byl. Velekněz nějakým prokletím Velekněžkou se stal, a myslím, že pan Ytriag s tím něco společného míti může, při zmínkách o tomto totiž velice se smál. Také o muži jménem Démonek řeč byla. Pan Ytriag pamatuje dobu, kdy tento muž opravdovým démonem byl. Po vůli své ale člověkem se stal, a dodnes ve městě bydlí. Pouhým chvástalem tedy není a jeho moc opravdová jest, k její použití však už mnoho let důvodu dosti dobrého neměl. Pan Ytriag ale ze všeho nejvíc na dítě Warowanky se ptal, a nakonec se rozhodl, že na vlastní oči vidět ho musí. Doprovodit jsem ho chtěla, tento muž čestný a velice moudrý jest. Maršál Tork ale pravil, že by nás s panem Ytriagem nikdo vidět neměl, abychom důvěru Velekněžky neztratili. Myslím, že za tím věc velice důležitá jest, proto jsem maršála poslechla. Pan Ytriag odešel do Edea, maršál Tork šel kolem Rady slídit, a já jsem pravdivě všechno pro Císařovnu zapsala. Věci významné se zde dějí, a obávám se, že zde i nám o život jít může
Později maršál Tork s sebou mě vzal, aby ruiny svatyně Krarků mi ukázal. Ruina tato pustá jest, již před léty znesvěcena byla. Maršál v písku pod svatyní hrabal, a dřevěnou sošku bohyně našel. Modla naše s Jižní Hvězdou ve vlnách mořských zmizela, proto sošku tuto, i když vetchou a potlučenou, za svoji modlu jsem přijala. V okolí svatyně bylinek hojnost roste a zvěř nikým nerušeně zde žije. Dostatek jsem nasbírala i nalovila, abychom se oba nasytili, a byliny na prodej maršálu jsem dala. Peníze veškeré na opatření lodi potřebujeme, plýtvati jimi nemůžeme. Pak do hostince jsem odešla, kde do pozdního večera jsem se zdržela. Kožešinu a bylinky s sebou jsem měla, kdyby něco po mně za to žádali, ale bytost pláštěm zahalenou v koutě sedící nikdo si nevšímal. Hostinec plný byl, zejména Warowanů. Národ tento veselý jest, písní spoustu zná a na kytaru i buben hrát umí. Byl tam i zlobr, který kostí z kýty do sudu mlátil a písničky sprosté zpíval. Dnes večer i někteří z Fey v hostinci se objevili. Tanečnice jménem Flavia tancem rozpustilým hosty bavila, a hospodská mužům svlečeným vonným olejem záda natírala. I sličný kovář Garf z Fey v hostinci seděl, a sprostých písniček neznajíce, velice se smál. Najednou muž k smrti vyděšený přiběhl, že vlkodlak město obchází a šest mužů zardousil, on jediný životem vyvázl. Spěchala jsem tam, zjistit co se stalo, neboť pan Ytriag tím směrem odešel a starost jsem o něj měla. Cestou jsem ho ale živého a zdravého potkala, a muže ty zahynuvší hlupáky nazýval. Na lov vlkodlaka se vydali a hloupě rovnou do cesty mu vběhli. Vlkodlak prý zvíře líné a pomalé jest, nejvíce v noci za úplňku vychází. Pokud však k boji donucen jest, šest mužů meči opásaných snadno ze světa sprovodí.
S panem Ytriagem do Alansei jsem se navrátila, a v domě našem k modlitbě jsem usedla. Soška, ač sešlá a prostě vypadající, velice mocnou modlou se býti ukázala. Nejdřív šepot nejasný jsem zaslechla, který v slova Již se blíží se změnil. Velice jsem se polekala, a bázeň mnou pronikla, neboť toto poprvé bylo, kdy bohyně mě samotnou svými slovy poctila. Hned běžela jsem za kapitánem a maršálem. Oba hluboce se zamysleli a poručili mi toto panu Ytriagovi a nikomu jinému sdělit. Pan Ytriag se zamyslel, ale věštbě této ani on nerozuměl. Do hostince jsem se vrátila, v naději, že se dovím kdo nebo co se blíží, v Edeu mnoho mágů, alchymistů, a také věštice žije, možná i někdo jiný zjevení měl. Po chvíli muž vyděšený do hostince vběhl, se slovy, že oblak růžový z pouště se blíží. Vyběhla jsem ven, věštbou rozrušena, připravena dřív než bude pozdě město opustit, kdyby nebezpečným býti se ukázal. Oblak jako každý jiný nad hlavami nám proplul a za obzor západní zašel, ale všichni Fey v tváři i na celém těle zčernali. Ukrývali si tváře, plakali a křičeli, proto že ač bolesti žádné necítili, jejich kráse těžce ublíženo bylo. Navíc všichni na pana Ytriaga se zlobili. Knihu magickou prý spálil, kterou příliš zlou shledal než aby na světě zůstala. Knihu tuto nedávno jsme v jeskyni ve skrýši tajné našli. Obyčejná mi přišla, proto dosud jsem se o ní nezmínila, ovšem velice mocnou se býti ukázala. V hostinci všichni o Knihovníkovi jakémsi mluví a bojí se ho velice, ale kdo to jest a proč se ho bojí, se mi zatím zjistit neudálo. Vrátila jsem se tedy do Alansei, modlitbu večerní provedla a k spánku se uložila. Po moudrých slovech bohyně, která skutečně se naplnila, bohyni naší snažně naslouchám, ale toho dne již ke mně nepromluvila.
Část třetí
Když jsem se vzbudila, maršál Tork již v domě našem nebyl, a nebyl v celé Alansei. Kapitán neklidný byl a poručil mi ho hledati, ale já jsem tušila, kam odešel. Černý kořen již úrodu začíná přinášet a maršál ji šel sklidit. Kapitán o políčku našem zatím neví, obáváme se, že by s počínáním naším nespokojen býti mohl. Až když úroda plná bude a užitku hojného bude přinášet, o úrodu spravedlivě se s ním rozdělíme. Pak kapitán po svých toulkách odešel, a já opět do hostince jsem zamířila. Cestou ženu cizí, avšak přesto známou jsem potkala, ke zděšení svému pana Ytriaga jsem v ní poznala. Z večera do rána prokletím jakýmsi v ženu se změnil, jako již dva muži před ním. Jako starý muž ctihodně a moudře vypadal, ovšem jako žena vznešenosti a zralé krásy nabyla. Na otázky mé jen odpovědi vyhýbavé jsem dostala, ženství svému nikterak se netěší. Všichni Fey nešťastni jsou převelice, kletba tato velice mocná jest, a ani moudrostí, ani magií nelze ji zlomit. Navíc nyní v Alansei poslední muž zbývá, sličný kovář Garf. Poznání toto nápad mi vnuklo, kovář zajisté ženit se bude, má-li národ Fey přežít, posledním jest, kdo kletbu bezdětnosti zlomit může. Černý kořen k rodu zachování nejlepším lékem jest, což Krarkové mnozí dosvědčiti můžou, za lék tak vzácný kovář zajisté rád zaplatí. Vyhledala jsem ho v jeho dílně, a po krátkém smlouvání jeden kořen za deset grešlí jsem mu prodala. Tři grešle zálohou mi dal, a sedm zaplatit slíbil, až účinky jeho vyzkouší. Jistotu jsem měla, že domluva tato k dalším obchodům povede, proto s úvěrem jsem souhlasila.
Pak k modlitbám jsem opět usedla a bohyně další věštbu mi vyjevila. Pravila: Část léku se již zrodila. Slova tato vyložit jsem si neuměla, a nejdřív s hojnou úrodou černého kořene jsem je spojovala. Kapitán však jinou odpověď mi dal. Úkol tajný přímo od Císařovny dostal, o kterém ani mně, ani nikomu jinému na palubě Jižní Hvězdy říci nesměl. Císařovna nemocí zlou prý trpí, a skutečným cílem výpravy naší je lék, který v těchto krajích se prý nachází. Naznala jsem, že zpráva tato právem jest tajnou, ani člověk, ani Fey o ní vědět nesmí. Věštbu kapitán pravdivě vyložil, v lesích těchto prý zvíře jménem Zderiahi žije, a krev jeho Císařovně naší od nemoci odpomůže. O zvířeti tomto nikdy jsem neslyšela, v lesích jen zvěř obvyklou jsem potkala. Zderiahi prý zvíře kouzelné jest, a za posledních sto let nikdy spatřeno nebylo, nemám tušení, jak bychom ho ulovit mohli
Ke stavbě naší lodi nám ještě třicet kmenů nejlepšího dřeva chybí, byla jsem vyslána se zlobry o něm jednat. Dřevo v lesích kácí, a velkou sílu majíce, za jeden den nám slíbili ho pokácet. Za dřevo ovšem padesát grešlí žádali, a já pouze tři jsem v měšci měla. Kapitán s maršálem ale obchody a smlouvami různými peněz dostatek sehnali, jak na dřevo, tak i na železo a len. Cestou do Alansei jednu známou Fey jsem potkala, a tato novinu ohromující mi sdělila. Sličný kovář Garf z ničeho-nic v ženu se proměnil! Překvapením ani k odpovědi jsem se nezmohla, zlé tušení mě popadlo. Kováři černý kořen jsem prodala, a jeho účinek nějak ve zlo se obrátil. Já pomoct chtěla, a vedle toho peníze na naši loď získat, ale věc z rukou se mi vymkla. Pomyšlení, že jsem možná Osud Fey zpečetila, mi srdce hořkostí naplnilo. Lék, který Krarkům k rozkoši a potomstvu početnému dopomáhá, bytostem zdejším, jak se zdá, mužnost v ženství proměňuje, což zejména pro Fey učiněnou katastrofou jest Dluh veliký k rase Fey jsem si uvědomila, a zatoužila jsem všeho učinit, abych vinu svou nějak odčinila. Kapitán však mužem činu jest, a Osud národa Fey tolik ho netrápí. Jediné co vědět chtěl, bylo jestli Garf i v podobě ženské zručnosti své kovářské má. Dále kapitán na lov a sběr bylin k prodeji mě vyslal. Zvěře dostatek i bylin mnoho jsem našla, navíc i kožešinu hezkou jsem získala, ale do dílny kovářské vstoupit přesto jsem se neodvážila. Věděla jsem, že kovářka nyní důvod má k smrti mě nenávidět, a jestli kladivo nadále tak mistrovsky ovládá, snadno mi s ním hlavu přerazí. Proto nejdřív paní Ytriagu jsem vyhledala a vyzvídala co se dalo. Nejdřív moc nevěřila mi, ale pak poznala, že žádný zlý úmysl mě nevedl. Dověděla jsem se také, že Garf nebyl posledním mužem Fey, pan Silnar dosud dobrému zdraví a mužnosti se těší, avšak obviněn vraždou jsouce, ukrývati se musí. Potěšilo mě, že Fey dosud naději mají, a nejsou mojí vinou k zániku odsouzeni, ale pro hezkého kováře nadále mě svědomí tížilo
Kapitán s maršálem dnes času mnoho v Knihovně s Radou strávili, o čemž ale jen málo mi prozradili. Já sama městem jsem se toulala, a v hostinci i v ulicích tomu co se povídá naslouchala. Dítě Warowanky prý z večera do rána v muže vyrostlo, přece tedy dítětem obyčejným, původu pochybného nebylo. Lidé o něm jako o Knihovníkovi mluví, ale na vlastní oči jsem ho neviděla. Viděla jsem však jinou bytost podivnou. Muž rasy lidské, v zářivé zbroji a plášti sněhobílém oděný ve městě se objevil. Jen z dálky jsem ho viděla, blíž se neodvažujíce. Jako kníže vypadá a lidé Poslem božím ho nazývají. Jeho bůh jest Tamir, a prý velmi mocný jest, nic bližšího jsem se však o něm nedověděla. Jinak jen tlachy tisíceré ve městě jsem slyšela, které věci naší nijak prospěšné nejsou. Když po dlouhém hledání jsem kapitána s maršálem našla, hned do práce mě zapřáhli. Dřeva, železa i lnu již ke stavbě lodi dostatek máme, nyní každou zdravou ruku k práci jsoucí potřebujeme. Plachty šít jsem pomáhala, abychom loď co nejdřív na vodu spustit mohli. Na stavbě lidé, zlobři i Warowani pracovali, každý dle řemesla svého. S nimi drobný obchod jsem udělala, byliny léčivé za zlato jsem vyměnila. Zlato toto zatím pro vlastní potřebu jsem si ponechala, a nikomu z Krarků jsem o něm neřekla. Jakmile loď dokončena byla, z ničeho-nic plamenem vzplála. Mág nějaký kouzlem ji zapálil, a ve zmatku při hašení lodi povedlo se mu uniknout. S pomocí bohů a námahou převelikou loď jsme uhasili vodou z řeky. Maršál k ní pak pro jistotu hlídku deseti vojáků postavil, soudím že gardisté z Edea to byli.
Vrátili jsme se do Alansei. Tam před kovárnou z ničeho-nic potkala jsem Garfa, opět v podobě mužské. Velice jsem se potěšila, že prokletí jeho nějak zlomeno bylo, vypadal jako předtím a žádnou zášť vůči mně necítil. Hned jsem věděla, jak zlato své využít. Prsten zlatý ukovati jsem žádala, zlata půl na prsten a půl za práci jsem mu dala. Práce jeho víc než dobře zaplacena byla, a kovář hned práci započal. Zeptal se mě, jestli vdávati se budu, v krajích těchto prsten zlatý nevěstě jako dar náleží. Řekla jsem jen že možná, a na kováře mile jsem se usmála.
Když kapitána s maršálem opět jsem našla, na lov mě opět vyslali. Tentokrát ale víc než jindy ode mě se čekalo, neboť na plavbu domů jídla spoustu míti musíme. Jak dosud nikdy v lesích těchto všechno živé jsem lovila, a až na králíka jednoho nic mi z drápků neuniklo. Obtěžkána kořistí k lodi jsem se vrátila, kromě masa i čtyři dobré kůže a zuby kančí jsem získala. Zuby tyto zlobru hloupému prodat jsem chtěla, tvorové tito silní převelice, avšak tupí jsou. Bylinky mé předtím zlatem vyvážil, proto za trofej také zlato žádati jsem chtěla. V přístavu ale žádný zlobr nebyl, ke zklamání mému. Masa mnoho na cestu jsem nalovila, přece ho ale pořád dosti nebylo. Mě však již únava zmohla a nová loviště hledati už jsem nemohla. Zítra v lovu pokračovati jsem chtěla, nyní kapitána jsem vyhledala.
Ve městě věci divné se dějí, Warowany k smrti vyděšené jsem potkala. Strach takový je zmohl, že ani mluvit neuměli, jen za sebe ukazovali a k městu Edeu jako o život chvátali. Velekněžka Fey kouzlo mrazivé nějak ovládla, vodu, věc, nebo i tvora živého pohledem pouhým v led proměnit umí. Kouzlo toto však vůli její úplně nepodléhá, zima převeliká kolem ní jest, proti níž ani srst, ani oděv mě nechrání. Kapitána stráží z města Edea vášnivě miluje, tento však ač mužem nebojácným jest, všemožně se před ní ukrývá.
Náš kapitán ve špatné náladě byl, ale proč, to prozradit nechtěl. Přál si, abych spolu s ním a maršálem městské Rady se účastnila. Povzdechl si, že sám už ničemu nerozumí, a já snad nejvíc se dovím, když na vlastní uši všechno uslyším. Městská Rada dlouhá byla, a převážně o věcech takových řeč byla, o kterých nikdy předtím jsem neslyšela. Naší věci podle mínění mého zhola nic důležité nebylo. Místostarosta Edea prý naši novou loď z větší části zaplatil, proto národ náš zavázán mu jest, ale muž tento vlkodlakem prý jest, stejně jako kapitán stráží. Pro vášeň vlčí svou zejména za noci nebezpečni býti můžou, ale výprava naše pomoci každé přijmout musí, a i bytostem pochybným důvěřovati je donucena. Rada na chvíli přerušena byla, když muži z Edea místostarosty a kapitána svého se dovolávali, proto že ve městě zločin se stal. Kapitán Roderic a maršál Tork na pomoc jim spěchali, já na kapitánův rozkaz ve městě jsem zůstala. Zbraní žádnou nevládnu, a vrahy honit nikdo ode mě nežádá. Povolání svému kronikářskému jsem se věnovala a také k bohyni naší jsem se modlila. Bohyně opět ke mně promluvila. Pravila: Ne všechno je takové, jak se zdá. Pomyslela jsem si, že věštba tato na muže Poslem božím zvaného se vztahuje. Tento jasným světlem září, když paprsky sluneční na jeho zbroji se třpytí, a slova sladká mezi lidem šíří. O jeho bohu Tamirovi v Edeu hodně se mluví, ale pro Krarky bohem cizím jest, žádné příčiny nemá národu kočičímu žehnat. Radní páni po krátkém čase se vrátili a svolávali všechny kdo v moc bohů věří, aby k obřadu je následovali. V kronikách Krarků o Fey se píše, a v kronikách Fey o národu Krarků, v dávných dobách vždy spojenci jsme bývali. Mnozí z Fey na cestu se vydali, a tak i já jsem se přidala. Dlouho lesem jsme putovali, až k místu zvanému Hrob Posla Božího. Tamir již v dávných dobách posla měl, který zde leží pohřbený ve staré svatyni. Uvnitř oltář jest s mnoha znaky pro mě neznámými. Vyrozuměla jsem, že oltář tento předtím zde nebyl, a jak Fey, tak i místostarosta Edea přejí si ho zbořit. Náš kapitán i s maršálem spolu s ostatními do chrámu vstoupili, tedy i já jsem odvahu sebrala. Kapitánova víra v bohy vlažná jest, čímž nikterak se netají, a o víře maršálově nic určitého nevím. Obřad kněží, mágové a moudří z Fey vykonávali, k oltáři přistupovali, modlitby své odříkali, a pak oltáře se dotkli. Každý své bohy svolával, aby síly Světla společně síly Temnot porazily. Po každé modlitbě na oltáři samy od sebe znaky se psaly, a kněží své vlastní znaky v odpověď kreslili. Prostá kočka jsem, a víra moje donedávna vlažnou byla, než bohyně přímo ke mně mluviti začala. Znaky magické neznám, ale jak jsem pochopila, o hádanku boží se jednalo. Kolem chrámu listí suché šustilo, jako by banda jakási kolem se plížila, ale mezi stromy nikoho jsem nezahlédla. Znaků pořád víc a hádanka čím dál složitější byla, všichni obřadem zaujati jsme byli. Najednou věci jakési do chrámu vletěly, a všichni na kvapný útěk se dali. Pak hrom a blesk celým chrámem zatřásl
Když z mdlob jsem se probrala, léčitel Warowanský nade mnou se skláněl, hůl svou léčitelskou nade mnou držel a zaklínání odříkal. Jen stěží dechu jsem popadla. Kolem mě všichni na zemi leželi, sténali a křičeli bolestí. Jen léčitel a maršál Tork stáli tam netknutí. U vchodu do chrámu ležel kapitán. Jen co jsem na nohou obstála, hned k němu jsem spěchala. Mrtvý nebyl, ale život jeho visel na vlásku. Hned jsem k němu léčitele přivolala a i sama vzbudit jsem se ho pokoušela. Krví pokryt byl, výbuchem otřesen, a na noze ránu ošklivou měl, bez pomoci mé ani krok udělat nemohl. Léčitel zazpíval své zaříkávání a rány nejhorší mu ovázal, kapitán pookřál a s holí v ruce pomalu chodit mohl. Času však nazbyt nebylo, všichni kdo naživu zůstali, kdo po dvou, kdo po čtyřech kvapně z chrámu prchal. Někdo pravil, že zkáza tato ještě dokonána nebyla, a to nejhorší teprve přijít má. Já jsem napůl vlekla kapitána, maršál Tork pomáhal jiným, kteří pomoci neměli. Paní Ytriaga, kněžka Fey, místostarosta, Velekněžka, kovář a mnozí další raněni byli, a jako o život utíkali. Do příkopu hlubokého jsme skočili, v němž potok do řeky se vlévající tekl, tehdy druhý výbuch jsme uslyšeli. Prudký žár stromy nejbližší sežehl, větve a kameny nad hlavou nám létaly. Když prach se usadil a odvážili jsme se hlavy zvednout, spěchali jsme co nejdál od toho místa prokletého. Až v Edeu jsme se zastavili. Někteří jen drobná zranění měli, ti zpět se odvážili, zjistit co z chrámu zůstalo, a jaká síla ho vlastně zničila. V Edeu hádka se strhla, kapitán s místostarostou na sebe křičeli, a co kdo udělat měl a neudělal si na oči vyhazovali. Kapitán velice rozzlobený byl, a místostarosta stejnou mincí mu oplácel. Nakonec ale přece jen shodli se, a místostarosta kapitána zaklínáním ze zranění vyléčil. Zvědové ještě před setměním se vrátili. Zkáza dílem Warowanů byla, kteří bomby magické do chrámu hodili. Proč, to nikdo jasně nevěděl. Někdo říkal, že sami oltář zničit chtěli, a my jen v nesprávném čase na nesprávném místě jsme byli. Jiní tvrdili, že Warowani zášť vůči Fey cítí a do posledního je chtěli pobít, a jiní zase říkali, že zrádce mezi námi byl, který v zničení oltáře zabránit nám chtěl. Jeden muž prý znak špatný do hádanky boží vepsal, jen nikdo neví, jestli zmýlil se, nebo snahu naši schválně zmařit chtěl. Také mnozí divili se, že maršál Tork z výhně té bez jediného škrábnutí vyšel. Prostým mužem jest, magie neznalým, avšak amulety mocné na sobě měl, které před ohněm i zraněním ho ochránily.
K večeru k druidovi moudrému mě přivedli. Muž tento ve Hvozdu žije, kterého lid Edea velice se bojí. Mnoho lidí už Hvozd pohltil, někteří nevrátili se, jiní hrůzou zešíleli, a mnohým znaky tajemné v obličeji i různě po těle se objevili. Duchové Hvozdu nyní prý velice se zlobí, a druid obřad vykonati chtěl k jejich usmíření. Kapitán mě žádal, abych s druidem šla a s obřadem mu pomáhala, na oplátku Růži života pro naši Císařovnu slíbil nám dát. Růže života jednou ze tří částí léku býti má, kromě ní krev Zderiahi a Světlokov získat musíme. Zderiahi i nadále záhadou zůstává a Světlokov podle Fey také už dávno byl ztracen, obojí získat úkolem přetěžkým jest. Druidovi však pomoci jsem přislíbila, jak jen nejlíp umím, aniž bych věděla, jaká pomoc ode mě se žádá. V hlavě skrslo mi podezření, jestli krev má není tím, co duchy Hvozdu uklidní, ale obavy tyto rychle jsem zavrhla. Kapitán mužem čestným jest, život Krarka cizím bohům by neobětoval, a člena posádky své ani za zlato, ani za Růži života by neprodal. Druida ve tmě do lesa jsem následovala, obav žádných nemajíce. Lidé ve tmě méně než my vidí, a v lese v noci rychle běhat neumí, snadno bych unikla, kdyby nějak ublížit mi chtěl. Druid ale krokem jistým kráčel, les výtečně znajíce. Na místo tajné mě zavedl, kde Růže života ukryta byla. Místo toto jen on a několik mužů z jeho rodu znalo. On však zrady nějaké se obával, proto Růži vzal a na jiném místě ukrýt ji chtěl. Za městem Alanseou místo příhodné našel, Růži mi podal a vysoko na strom vyšplhati mi rozkázal. Růži v koruně stromů jsme ukryli, kam zraky lidí a Fey nedohlédnou. Pak kvapně do Edea jsme se vrátili. Z Hvozdu vytí strašidelné se ozývalo, ani vlku, ani vlkodlaku nepodobné. To duchové Hvozdu rozzlobeni byli tak, že ani sám druid v tuto chvíli do Hvozdu se neodvážil.
Kapitán již netrpělivě nás očekával s rozkazem k okamžitému odplutí. O hrozbě nějaké se dověděl, o které vyprávět času neměl. Jen jedno jsem mu odpověděla, že máme Růži na místě skrytém, a kolem Hvozdu zuřícího cesta k ní vede. Zarazil se, a rozkaz hned odvolal. Růže částí, i když ne lékem celým jest, a Císařovně život prodlouží, i když nemoc její nevyléčí. Mě i maršála Torka hned po Růži vyslal, ať za každou cenu ji přineseme. Já znala jsem místo, a maršál mnoho amuletů magických měl, které nás oba před zlem ochránit mohly. Ve spěchu velikém kolem Hvozdu jsme proklouzli a Růži šťastlivě jsme přinesli. Radovati se ale čas nebyl, spolu s několika lidmi a Fey do přístavu k naší lodi jsme pospíchali. S námi sám místostarosta, několik gardistů a šenkýřka z hostince šli, a také mnozí z Fey s Velekněžkou v čele. Již cestou v povětří dým jsme ucítili, a když do přístavu jsme přišli, nad Edeem již sloup kouře stál. Hlahol zvonů vzdálených vítr k nám nesl, a požárem převelikým hrozil město sežehnout. Maršál Tork na loď nevstoupil, v lesích kolem Edea a Alansei rozhodl se zůstat a po Světlokovu a Zderiahi nadále pátrat. Kapitán přislíbil mu loď s posádkou Krarků pro něj vypravit, jakmile Císařovně Růži a Kroniku tuto přiveze. Maršálu všechno zlato, peníze a majetek veškerý jsme zanechali, který zde nějak využiti mohl. Na loď toliko jídlo jsme naložili, kolik jen v přístavu sehnat se nám událo, a já svůj prsten zlatý jsem si ponechala. Na loď kromě kapitána a mě i místostarosta, několik gardistů a šenkýřka vstoupili, všichni důvod majíce Edeum navždy opustit. Rozloučili jsme se s maršálem a národem Fey, a pak Velekněžka začala své zaříkávání. Voda kolem lodi ve vlnu vysokou se vzedmula a v okamžení v led ztuhla, loď naše daleko od břehu do proudu největšího po něm sklouzla. Místostarosta magické zaklínadlo zapěl, a vítr příhodný plachty naší lodi rozvinul. Jen plameny z Edea šlehající ozařovaly nízká těžká mračna
Na svítání již na moři širém jsme byli a s větrem příhodným plachty naše napínajícím jsme se plavili. Čas k vysvětlení událostí nočních nastal. Místostarosta s námi odplout o vůli své se rozhodl, proto že městská Rada z města ho vypudila a o život mu ukládala, v hořícím Edeu nic dobrého již čekat nemohl. Gardisté jeho nejvěrnější spolu s ním rodiny a domy své opustili. Ve městě rozmíšky a pomluvy v otevřenou válku se změnily, a místostarostu a jeho věrné tam šibenice čekala. Hostinská s místostarostou záležitosti nějaké měla, o kterých ani daleko od města mluvit nechtěla, a také se společnicí svou hrubě se neshodla. Slovy sprostými otevřeně ji nazývala a hlasitě litovala, že kasu hospodskou s sebou neodvezla. Požár v Edeu prý Warowani způsobili, jen se neví, zda úmyslně, nebo pokusy jejich alchymistické špatný konec vzaly. Lid zkažený to jest, a obojí by z nich snadno vzešlo.
Jak Edeum skončilo, nyní jen přeživší jeho vědí, a snad maršál Tork něco bližšího vypátrá. Místostarosta pravil, že kdo ohněm nezhyne, ten padne mečem, tak hrozná válka prý ve městě se chystá. Dle zákonů tamních volby měly by býti, kde měšťané dle vůle své za nového starostu mohou se přimluvit. Také ale pravil, že sousedy své dobře zná, a žádný z nich bez boje stolce městského se nevzdá. Rvát se budou jako vlci, vůle měšťanů nedbajíce, a na stolec ten z nich usedne, kdo nejvíc krve prolije. V lesích kolem Edea nyní duchové Hvozdu zkázou hrozí, a kdo rozum má, ten místům těmto se vyhne. Snad jen Alansea mohla by ušetřena zůstat. Od Edea dosti daleko jest na to, aby ani požár ani válka ji nezachvátily, a Warowani, kteří veškeré zlo toto začali, v Alansei ani slova, ani místa nemají. Maršál Tork vždy tam útočiště najde, Fey vždy spojenci našimi bývali. Snad dokonce přesvědčí je, aby Světlokov a Zderiahi hledat mu pomohli. Nedaleko Hvozdu zahrada s černým kořenem zůstala, tato snad maršálovi zlata dostatek přinese. Lid Edea za byliny léčivé vždy zlato nabídnout ochoten byl, a černý kořen bylinka jest nade všechny ostatní. Až na lodi dověděli jsme se, jak Velekněz Fey Velekněžkou se stal. O černém kořeni v knihách jakýchsi četl, a z trosek Jižní Hvězdy truhlici naši za pomoci magie vyzvedl. V honbě za požitky tělesnými sám jako první černý kořen okusil, ale místo mužnosti jeho posílení v ženu se změnil. Nikdo z Fey nikdy předtím černý kořen nežvýkal, proto účinky jeho na národ tento ani v knihách k nalezení nebyly. Druhým mužem stejně postiženým Warowan Flavius byl, který lektvar z černého kořene omylem vypil. Proměna pana Ytriaga pak pomstou Velekněžčinou byla, kterou veselý smích jeho velice rozzlobil. Paní Ytriaga od událostí ve svatyni prý již z Alansei se nevzdaluje, a budou-li jí bohové nakloněni, ve stínu stromů svůj dlouhý život poklidně dožije. Kovář Garf, ač muž prostý, moudřejší byl od moudrých svého rodu, život ctnostný vždy vedl, po požitcích tělesných nebažíce. Černý kořen neužil, na den svatební patrně si ho odložil, a díky tomu včas se dověděl, jak velkou chybou by jeho užití býti mohlo. Zpráva o poženštění jeho falešnou byla, aby pravý úmysl Krarků s rasou Fey odhalen býti mohl, a Krarkové úmysl čistý prokázali. Sličný kovář i nadále v Alansei žije, zlato, stříbro, železo i kovy magické ková. Ženu sobě rovnou si najde z rodu Fey, syny a dcery vychová, a budou-li mu bohové nakloněni, sto let šťastně žít bude. Prsten zlatý na památku jsem si ponechala, ač jen bohové vědí, zda někdy tlapku nevěsty po zvyklosti Fey ozdobí.
Kronika tato nechť všem Krarkům na cestách po těchto krajích poslouží, Ctihodné Císařovně, mořeplavcům, obchodníkům a všem potomkům svým ji odkazuju. Ať navždy vzpomínají na plavbu Jižní Hvězdy a její posádky, na příběh o cestách našich po krajích kolem Edea. Ať každý Krark v Alansei spojence a v Edeu obchodníky vyhledá, avšak zrádným Warowanům, Hvozdu a stoupencům Jediného boha ať zdaleka se vyhne.
Sepsáno Ilonou z Leonina rodu, v létě roku sedméno.