Chytrý zlobr:
Ale jistě. Nezapomněl jsem na vás. Povím vám tu pohádku.
Žil byl kdysi dávno, ještě před Velkou válkou jeden zlobr.
Nebyl tedy zrovna moc chytrý, ale těch deset slov, které znal, mu stačilo.
Jednoho dnes se ale dozvěděl, že prý existuje velká knihovna, kde se každý naučí číst.
Ať je mladý, nebo stár. Rozhodl se ve svém malém mozečku, že nechce být už takový hlupák
a řekl si, že se naučí ŠÍT (rozumějte, chtěl říci číst, ale neuměl to).
Dlouho putoval krajinou, až narazil na budovu, která vypadala nadějně.
Nějakou dobu se skrýval v jejím okolí, pozoroval a poslouchal lidi, kteří do té budovy chodí a zase z ní vychází.
Nejvíc ho bavilo pozorovat pár lidských mláďat, kteří do té budovy chodili pravidelně.
A právě od nich se dozvěděl, že je na správném místě. Přesvědčilo ho o tom to, co tyto děti často říkaly.
Možná se tomu budete divit, ale zaujala ho věta: "To učení je ale žrádlo". To víte, byl to zlobr, a žrádlo bylo jedno ze slov, které znal. A tak se jednoho rána také rozhodl,
že se půjde najíst učení. Když v ten den přišel knihovník do knihovny, nestačil se divit.
Polovina knih, které ve svých sbírkách schovával, byla pryč. Marně se rozčiloval, marně povolal stráže. Nikde se nic nenašlo. Jen několik vesničanů povídalo,
že po okolí se teď pohybuje hodný zlobr s rancem na zádech a pořád okusuje nějaký papír.
Ale nedivte se mu, vždyť potom, co navštívil knihovnu, uměl už 50 slov. A tak si myslel,
že čím víc knih ještě sní, tím bude chytřejší. I já jsem ho kdysi viděl, ale o tom vám povím zase jindy.